Tamara Wortnerová

TAMARA WORTNEROVÁ (roz. VANČUROVÁ)

Vystudovala fyzioterapii, aby pochopila tělo... fakt.
Zkouší tvořit, aby porozuměla umění... touha.
Snaží se komunikovat, aby pochopila lidi... sen.

"Nejenže je svět podivnější než si představujeme, on je dokonce podivnější než vše, co si vůbec umíme představit"

John Burdon Sanderson Haldane

Kritika tvorby od Mileny Hajné

Tamara Wortnerová pro vyjádření svého uměleckého záměru používá různé druhy technik a médií. Její stěžejní zájem se soustřeďuje na olejomalbu, vytvořila i zajímavé série kreseb a experimentální grafiky. Její vrozená energie, imaginace, nápady i studijní zaměření ji vedou k občasné scénografické spolupráci s divadly malých forem, k organizaci uměleckých performancí a komponování scénických fotografií.    

Její obrazy rozehrávají bohatou škálu živlů a lidských emocí, rychle a sebevědomě zachycených na plátno pod tíhou prvotního vnitřního tvůrčího impulzu. Umělkyně osciluje od bujaré hravosti některých námětů, které odráží nakažlivou radost ze samotného bytí, touhu po lásce i jiskřivé erotické fantazie, naznačené gejzíry vířivých barev (Jsem směsí lidských realit, Něco ti brání ve výhledu, Neříkejte, že jste to nikdy nezažili, Jako v rukavičkách, Pierot - prý patřím do cirkusu) přes díla naplněná zádumčivou melancholií, do kterých promítá své intimní nálady a vnitřní prožitky, komponované v bohatých odstínech modré (Myšlenky, Kroky, Přicházení, Pozor! Naděje, Křídloví, Možná i anděl, Asi láska, Klíčem) až k temnotě smrti (Ztráta naděje, Snadný terč), aby se pak city znovu rozhořely ve vášnivém vytržení pod šlehy divoce nanášené rudé barvy (Oheň, Žár, Dulcineo!). Autorka však nikdy nenechává pozorovatele utonout ve hmotě abstraktní malby. Obrazy naznačují směr cesty v  imaginárním světě a nabízejí i průvodce intimními příběhy, kterými jsou neživé i živé objekty. Jako ústřední téma svých maleb umělkyně někdy volí kompozice „oživlých“ domácích předmětů (Okno, Židle, Stůl), jež jsou němými svědky lidských emocí a spojníkem mezi niternými prožitky člověka a okolním světem. Nejčastěji zde však bývají postavy, které vystupují z barevně kompaktního pozadí a přitahují pozornost diváka svým zvláštním postojem, gesty a jistou zneklidňující nedokončeností. Některé z nich jsou otočeny zády, jakoby právě na odchodu, jiným nevidíme do obličeje a další jsou vidět jen jako stín či nehmatatelný obrys, který se ztrácí v mlžném oparu nevědomí. Pokud však některá postava na diváka upře svůj zrak, je její pohled pevný, intenzivní, důtklivý, až trýznivě přímý.  

Kresby Tamary Wortnerové vznikají obvykle kombinovanou technikou za použití tužky a barevných pastelek, objevuje se i tuš a propiska, které se hodí k výrazovému  dotvoření některých linií. Kresby působí vzdušně a křehce a zachycují snové kompozice, kde se na  imaginárním pozadí s barevnými odlesky objevují především ruce v různých gestech, jako symbol touhy, obav, prosby, motlitby, spojení a naplnění. Unikátní umělecký soubor jiného druhu představují nápadité úpravy starých grafických listů, na kterých si autorka pohrává se zažitými stereotypy a symboly, jež s potměšilou radostí přetváří a posouvá do zcela nových dimenzí s vtipným až mírně cynickým podtextem. Do této série lze zařadit přetvoření tradičního školního obrazu Jana Amose Komenského (Amos) či nejnovější zdařilou kompozici Krista s baseballovou holí (Jsem citlivej).

Po období experimentů s technikou asambláže (Okno, Otisk, Umění je krásná lež) začala Tamara Wortnerová používat nové materiály a tvůrčí postupy, jak o tom svědčí série grafik, vzniklých kombinovanou technikou za použití skleněných desek a akrylu, který autorka nanáší na spodní stranu skla a následně  proškrabává do zamýšlených kompozic. Sklo pak kombinuje s dalšími materiály, jako je barevný papír, igelitová hmota, tkaniny atd., čímž v konečné úpravě dosahuje nečekaných a originálních barevných kontrastů a zajímavých trojrozměrných kompozic. Některé z grafik vytváří poetické scenérie upomínající na proměnu krajiny během ročních období.  Vidíme na nich temné dávivé větrné víry ve vánici, strom obalený jinovatkou, který přesto dává nádherné červené plody, bouřlivě rudý západ slunce v mlžném oparu, ledovou nádheru zamrzlé říční hladiny i hřejivou atmosféru právě sklizeného obilného pole. Tato unikátní technika nabízí do budoucna Wortnerové řadu dalších tvůrčích možností.

Práce za malířským stojanem však není pro nadanou umělkyni jediným uměleckým záměrem. O její nevyčerpatelné tvůrčí potenci a imaginaci svědčí i to, že je schopná sama sebe přetvořit v umělecké dílo a nabídnout je objektivům fotoaparátů. Ve spolupráci s fotografkou Karolínou Hejlkovou tak někdy režíruje sebe sama v  improvizovaných fotografických aranžích, kde může uvést v život scénické kompozice plné bláznivých převleků, originálních rekvizit a překvapivých prostředí, mnohdy však s nečekaně hlubokým sociálním a společenských podtextem (Nezapomínejte tančit, Libor).

Fotografické kompozice, jejichž titulní aktérkou je ona sama, jsou prosycené vnitřní energií, nápady a vírou v zaujetí  diváka, ve kterém vidí především svého kumpána a společníka, jehož zve k nahlédnutí do svého světa plného barev a fantazie.  

Milena Hajná, 2012

Estetika je pro umělce tolik jako ornitologie pro ptáka.

Barnett Newman